Krásné obrázky na dřevěných dílcích děti motivují ke skládání. Zvědavost a motivace k sestavení ne pouze jednoho, ale rovnou čtyř obrázků byla pro kluky výzvou. Výzvou, kterou zdárně zdolali.
Kuba podle očekávání nejdříve přemýšlel, jak k sobě obrázky přikládat, jelikož dílky nevypadají jako klasické puzzle se zapadajícími, symetrickými částmi, ale jsou to pouhé výřezy z obrázku, které však k sobě krásně padnou. Každopádně byla otázka chvilky, než si Kubík princip uvědomil a sestavil tak první obrázek vajíčka bez větší pomoci sám. Postupným zkoušením a natáčením jednotlivých dílků poté postupně sestavil líhnoucí se kuřátko, větší kuřátko i dospělou slepičku. Samozřejmě, na jeho žádost, u skládání nesměl nikdo pomáhat a radit a já hrdě musím říct, že to opravdu nebylo potřeba. Výsledné obrázky vždy pyšně předvedl, popsal proces, který bude následovat a pokračoval dál.
U staršího Matěje jsem neměla strach, že by něco nezvládl. Klasické puzzle skládá levou zadní, dokáže se soustředit a přemýšlet. Ačkoliv je to trošku nervák, zvládl všechny části v rekordním čase sestavit a u toho povídat o tom, jak vzniká nový život. Musím říct, že mě oba kluci příjemně překvapili. Rozčilování neproběhlo, ba naopak se povzbuzovali a přemýšleli, kam se kterým dílkem. Puzzle je bavilo a ve finále se pohádali, kdo kdy bude skládat.